Kocour Vortex

SVOJÍ TVÁŘ SI ZACHOVEJ A OSTATNÍM POHLED DEJ, TĚM CO ZA MASKOU KRČEJ SE, NAVÍC LÁSKU MĚJ A KDOŽ POMOCI SI ŽÁDÁ, NASTAV RUKU, KDEPAK ZÁDA.

Peněžní systém bez úroků: (4.)

Bohatí a chudí.
Margrid Kennedy


Bohatí

    Jedna z kritických otázek, kterou často kladou lidé, kteří začínají chápat rafinovanost skrytého přerozdělovacího mechanizmu našeho současného peněžního systému, zní takto: dovolí těchto 10% lidí, kteří v současnosti profitují z tohoto mechanizmu, jakoukoliv změnu, která by mohla eliminovat jejich šance těžit bezplatný zisk od většiny lidí? Historická odpověď zní: Samozřejmě, že ne, pokud nebudou donuceni těmi, kteří platí. Nová odpověď je: Samozřejmě, že ano, když si uvědomí, že ¨větev, na které sedí, roste na usychajícím stromu¨ a že existuje ¨zdraví alternativní strom¨, kterému nehrozí, že by se dříve či později měl zhroutit. Druhá odpověď znamená sociální evoluci, umírněnou cestu. První znamená sociální revoluci, tvrdou cestu. Umírněná cesta nabízí bohatým lidem šanci ponechat si peníze, které získali díky úrokům. Tvrdá cesta nevyhnutně povede k značným strátám. Umírněná cesta znamená, že do zavedení nového peněžního systému nikdo nebude obviňovaný kvůli ziskům z úroků, když se to dělo v souladě s platnými zákony. Tvrdá cest sociální revoluce může být o hodně bolestnější.
    Mírná cesta znamená konec úrokům vydělávajícím peníze, stabilní měnu, nižší ceny a podle možností nižší daně. Tvrdá cesta znamená rostoucí nejistotu, nestabilitu, vyšší inflaci, vyšší ceny a vyšší daně. Moje dosavadní zkušenost s lidmi z ¨kategorie bohatých 10%¨ je taková, že si vůbec neuvědomují skutečné fungování úrokového systému, a nic nevědí o jeho praktických alternativách. Až na malé vyjímky všichni by dali přednost jistotě před dalším zhromažďováním peněz, protože většina má dost peněz pro sebe a někdy i pro další generace. Druhá otázka: Co se stane, když ti bohatí převedou svoje peníze do zemí, kde dostanou úrok namísto toho, aby je uložili na spořivý účet, kde si uchovají svoji hodnotu, ale nebudou akumulovat úrok?
    Odpověď zní, že ve velmi krátkém čase po zavedení reformy asi budou dělat pravý opak. Protože zisková marže mezi tím, co lidé získají v jiných zemích z úroků po odečtení inflace by byla s velkou pravděpodobností stejná jako nárůst hodnoty nových peněz v jejich vlastní zemi, která nepodléhá inflaci. Ve skutečnosti nebezpečí může být opačné. To, co můžeme vytvořit, je ¨Super – Švícarsko¨ se stabilní měnou a prosperující ekonomikou. Hodně let ve Švícarsku museli investoři platit úroky, aby mohli nechat peníze na bankovním účtu.
    Naproti tomu Spojené státy nabídli nejvyšší úrokové sazby na začátku Reaganové éry a přilákali nadbytečné peníze z celého světa. Nejprve však museli drasticky devalvovat dolar, aby mohli splnit svoje závazky vůči věřitelům v zahraničí. Při 15% úroku by Spojené státy by po pěti letech byli museli zaplatit dvojnásobek sumy investované zahraničními věřiteli. Pro dolar nebyla jiná možnost. Dalším důsledkem této politiky bylo to, že Spojené státy se v průběhu osmi let z největšího věřitele stali rázem největším světovým dlužníkem.
    Obrovské množství spekulativních peněz, kterých denní výška se odhaduje na 50 miliard, které se přelévají z jednoho bankovního centra do druhého při vyhledávání ziskových investic, ukazuje, že existuje dříve nedostatek jasných investičních příležitostí než nedostatek peněz. Toto by se změnilo v každém regionu či zemi, kde zavedením bezúročných peněz by došlo k vytvoření kvetoucí a konečně stabilní a diverzifikované ekonomiky. Je o dost pravděpodobnější, že nadbytečné peníze z venku by byli investované právě tam, než to, že by domácí peníze opustili region. V každém případě by pro bohatých lidí bylo výhodnější podporovat peněžní reformu a stabilní systém než zvyšující se nestabilitu a riziko neodvratného krachu.
    Třetí otázka týkající se nejbohatších 10% populace se týká těch, kteří žijí ze svého kapitálu a jsou příliš staří na to, aby pracovali. Jak dopadnou oni, když dojde k zrušení úroků? Příklad z Německa ( týkající se průměrných úrokových sazeb a inflace ) ukazuje, že ti, kteří teď žijí z úroků, budou moci žít ze svého kapitálu aspoň jednu, i dvě nebo více generací. Jak předpokládáme kapitálové aktiva ve výši 1 000 000 německých marek, při průměrné úrokové sazbě 7% a průměrné inflaci 3%, hrubý příjem představuje 40 000 DM ročně, bez čerpání kapitálu. V novém peněžním systému zrušíme úrok a inflaci, čím se sníží ceny všech výrobků a služeb jako i daní zhruba o 40%. To znamená, že taková osoba potřebuje hrubý roční příjem ve výší 24 000DM, aby si udržela stejný životní standard, jaký teď má v současném systému. Když vydělíme 1 000 000 : 24, zjistíme, že ta osoba by mohla žít 40 let ze svého kapitálu.
    Tímto příkladem chci dokázat, že téměř všichni, kteří v současnosti žijí ze svého vlastního kapitálu, budou moct dělat to i po změně peněžního systému. Mezi nejbohatší desetinou populace jsou tací, kterých majetek přesahuje milión marek. Jsou však i tací, kteří vydělávají milion marek denně z úroků. Podle oficiálních zdrojů v roce 1982 denní příjem anglické královny, nejbohatší ženě světa, činil 700 000 liber ( zhruba 2 000 000 marek ).
    I když ani královna ani fyrmy jako Siemens, Daimler-Benz a General Motors nemají oficiálně velkou moc, to, že mají hodně peněz, jim dává velkou, neoficiální moc. Skandály týkající se podplácení politických stran ze strany velkých firem v Německu, USA a západních zemích ukázali, že všechny demokracie jsou ohroženy tam, kde umožňují fungování mechanismu peněžní redistribuce. Postupem času ti, kteří si myslí, že žijí v demokraciích, budou žít v nejlepším případě v oligarchách anebo v horším případě ve fašistickém režimu.
    Ve středověku si lidé mysleli, že se jim žije zle, protože museli platit desátky – desetinu svého příjmu, anebo své produkce feudálnému pánovi. V tomto ohledu jsou na tom lépe než jsme na tom my dnes. Dnes výši 30% z každé marky či dolaru jde na placení úroků z kapitálu. Nejvíce na tom získají superbohatí, nadnárodní společnosti, velké pojišťovací společnosti a banky. Otázka je, jestli jsme schopni pochopit sociální nespravedlnost způsobenou současným peněžním systémem a ochotni jej změnit, anebo jestli budeme čekat na celosětový ekonomický či ekologický krach, válku nebo sociální revoluci. Protože žádný jednotlivec ani malá skupina sama nedokáže peněžní systém změnit, musíme se snažit dát dokopy ty, kteří chápou, jak by to udělali, s těmi, kteří mají moc to změnit.
    Mělo by být jasné, že:
není možné odsuzovat ty, kteří v současnosti profitují z úroků, protože na to mají zákonné právo
neměla by být zavedená žádná regulace o tom, kam anebo jak mohou být tyto peníze v budoucnosti investované těmi, kteří mají více než potřebují. Jestli jsou inteligentní, peníze i tak nechají v zemi, co povede k ekonomické konjunktúře způsobené zrušením úrokového systému.

    Chudí
110


    Bude nový peněžní systém přínosem i pro chudé? Jak by všechny zdroje byli spravedlivě rozdělené, každá německá domácnost by v roce 1986 měla 90 tisíc DM. Byl by to nádherný důkaz naší prosperity, když by ty peníze byli stejně rozdělené. Smutná realita je taková, že polovina populace vlastní 4% tohoto bohatství a druhá polovina 96%. (viz obrázek nahoře) Přesněji řečeno, bohatství 10% populace roste nepřetržitě na úkor všech ostatních.
    To vysvětluje, například, proč rodiny v Německu ze středních tříd s nižšímy příjmy v stále větší míře jsou odkázané na finanční pomoc ze strany sociálních úřadů. Nezaměstnanost a chudoba rostou, kvůli tomu, byl vybudovaný silný systém sociálního zabezpečení na jejich překonání. Nejvýznamějším faktorem při přerozdělování bohatství je úrok, který denně převádí miliony marek od těch, kteří pracují, těm, kteří jsou vlastníci kapitálu. I když většina vlád se prostřednictvím daní snaží korigovat výslednou nerovnováhu, výsledek je daleko od rovnováhy.
    Kromě toho náklady na rozmáhající se byrokracii mají dopad na každou formu vyšších daní. Avšak lidské náklady ve formě času a energie, nehovoří o ponížení při ¨zápasu¨ s byrokracií, málokdo, nebo nikdo to nebere v potaz. Absurdnost peněžního systému, který nejprve okrádá lidi o jejich spravedlivý podíl na výsledcích ¨ekonomiky volného trhu¨ a potom – velmi neefektivním způsobem jim část těchto peněz vrací ve formě sociálních dávek, si málokterý z ¨expertů¨ všímá, a ani není předmětem veřejné diskuse. Když však těch 80% lidí, kteří platí, nerozumí, jak platí, může to být jinak?
111

    Praktické porovnání rostoucích úrokových měr a zvyšujícího se množství bankrotů firem, jako i nezaměstnnosti s časovým opožděním zhruba dva roky (viz. Obrázek nad odstavcem) představuje další přesvědčivý argument, v prospěch zavedení peněžního systému nezatíženého úroky. Také alkoholismus, rozpad rodin a nárůst kriminality jsou další sociální náklady, které se v těchto statistikách neberou v úvahu, ale které by peněžní reforma mohla značně snížit.
112

    Když se podíváme na dilema zemí Třetího světa (viz.obrázek nad odstavcem), jako kdybychom viděli naší vlastní situaci pod zvětšovacím sklem. Je to jako karikatura toho, co se děje v průmyslově rozvynutých zemích, způsobení tím samým strukturálním defektem v peněžním systému. Rozdíl však spočívá v tom, že průmyslně rozvinuté země jako celek profitují, zatím co rozvojové země platí. Každý den dostáváme 300 milionů ve splátkách úroků od zemí Třetího světa, co je dvakrát více než ¨rozvojová pomoc¨, kterou jim poskytujeme.
113

    Z celkového dluhu zemí Třetího světa v roce 1986 ve výšce jednoho bilionu dolarů, zhruba jedna třetina byla poskytnuta na splácení úroků z předcházejících půjček. Není naděje, že by se tyto země nějak mohli dostat ze situace bez velké krize anebo fundamentální změny politiky. Když válka znamená hlad, smrt, sociální a lidskou bídu, potom jsme uprostřed války Třetího světa (viz.obrázek nad odstavcem). Je to válka nevyhlášená. Je to válka s úžernickými úrokovými mírami, manipulovanými cenami a nespravedlnými obchodními podmínkami.
    Je to válka, která vyvolává nezaměstnanost, nemoci a kriminalitu. Máme to donekonečna tolerovat? Není pochyb, že ti, kterým se v současném peněžním systému, který jsme vytvořili, nevede dobře, tvoří více než polovinu populace planety. Situace v Třetím světě by se okamžitě změnila, kdyby jim věřitelské státy či banky částečně anebo úplně odepsali jejich dluhy. Toto často prosazují progresívní ekonomové a fakticky se to i děje. Avšak pokud se neodstraní základní defekt peněžního systému, krize bude následovat jedna za druhou. Proto jedním z nejdůležitějších kroků ve světovém měřítku je dát vědět těm, kteří by na tom nejvíce získali – chudým a rozvojovým zemím, že je možné si zvolit alternativní systém.
-pokračování-

21.03.2009 21:29 | Autor: Margrid Kennedy



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se