Kocour Vortex

SVOJÍ TVÁŘ SI ZACHOVEJ A OSTATNÍM POHLED DEJ, TĚM CO ZA MASKOU KRČEJ SE, NAVÍC LÁSKU MĚJ A KDOŽ POMOCI SI ŽÁDÁ, NASTAV RUKU, KDEPAK ZÁDA.

Peněžní systém bez úroků: (2.)

    Před nedávnem jsem si přečetl článek na www.matrix-2001.cz , za který si musím plně stát. Byl ve slovenštině a tak se jej snažím postupně přeložený editovat a pevně věřím, že se nám všem v nejbližších časech podaří nastolit tento a nebo podobný peněžní systém.
Margrid Kennedy


    Peníze nezatížené úrokem ani inflací

    Koncem 19.století si Silvio Gesel, úspěšný obchodník působící v Německu a Argentině, všiml, že někdy se jeho sortiment rychle prodá i za vysokou cenu, jindy se prodává těžko i za nižší ceny. Začal přemýšlet o důvodech, proč je to tak. Nejdříve přišel na to, že tyto výkyvy mají málo společné s tím, jestli lidé tento sortiment potřebují anebo ne, ani s tím, zda jde o kvalitní výrobky, ale téměř výlučně s ¨cenou¨ peněz na peněžním trhu.

    Začal tyto pohyby sledovat a zjistil, že když úrokové sazby byli nízké, lidé kupovali, ale když byli vysoké, kupovali méně. Důvod, proč někdy bylo peněz více a jindy zase méně, spočíval v obchodě majitelů peněz půjčování jich druhým. Když zisk z jejich peněz byl nižší než 2,5%, měli sklon si peníze držet, díky čemu docházelo k zastavení investicí, bankrotům a poklesem počtu pracovních míst. Když však poté byli lidé ochotní platit vyšší úroky, ihned byli peníze opět přístupné, tím si vytvořil nový hospodářský ciklus. Nejdřív šli nahoru úrokové sazby a ceny výrobků, potom postupně větší zásoba peněz stlačovala směrem dolů úrokové míry a nakonec znovu došlo k ¨stávce´ kapitálu.

    Silvio Gesell, tento jev vysvětloval tím, že peníze, na rozdíl od ostatních výrobků a služeb, mohou být zadržované prkticky bez jakýchkoliv nákladů. Jak má někdo kapsy plné jablek a druhý peněz, za které si ty jablka může koupit, osoba s jablky je nucená jich předat v relativně krátké době, když nechce, aby se jí znehodnotili. Majitel peněz však může čekat, až když cena bude odpovídat jeho představě,¨skladování¨ peněz jej nic nestojí.

    Gesell přišel k závěru, že jakmile bychom uměli vytvořit peněžní systém, který by zrovnoprávnil peníze s ostatními výrobky a službami (účtujících v průměru 5% roční udržovací poplatek, co je přesně to, co si po dobu historie platilo ve formě úroků za peníze), potom by jsme mohli mít hospodářství bez výkyvů způsobovaných peněžní spekulací. Navrhoval vytvoření takového peněžního systému, ve kterém by peníze při nečinnosti ¨rezavěli¨, neboli by byli zatížené užívacím poplatkem.

    Namísto úroků cirkulační poplatek
    
    V roce 1916 Silvio Gesell formuloval teorii peněz a ¨přirozeného ekonomického pořádku¨, ve které navrhoval zabezpečit tok peněz tak, aby se peníze stali veřejnou službou státu, za které při používání je třeba platit. A toto je hlavním poselstvím této knihy. Namísto placení úroků těm, kteří mají více peněz než potřebují, je potřebné udržení peněz v oběhu docílit tím, že lidé budou platit malý poplatek v případě, že si peníze zadrží u sebe  a nedovolí jim, aby obíhali.

    Abychom tuto myšlenku lépe pochopili, přirovnáme peníze k železničnímu vagónu, který také ulehčuje výměnu výrobků a služeb. Samozřejmě, že nikdo neplatí uživatelovi vagónu žádnou prémii, za vyložení nákladu, ale je to uživatel, který je povinný zaplatit poplatek jako ¨stojné¨, když včas nezajistí vyložení nákladu. Jakmile by jsme toto dělali i s penězi, přestalo by destruktivní působení úroků. Komunit anebo stát, který vydává ¨nové¨ peníze s cílem zlepšit výměnu výrobků a sležeb, účtuje malý ¨parkovací¨ poplatek uživateli, který si je u sebe drží déle, než potřebuje. Tato změna, i když se zdá jednoduchá, řeší mnoho problémů způsobené v minulosti i současnosti úrokem a nabalováním úroků podobu historie.
    Zatím co v současnosti je úrok privátním ziskem, poplatek za používání peněz by byl ziskem veřejným. Tento poplatek by se musel vrátit do oběhu, aby byla ustálená rovnováha mezi objemem peněz a objemem ekonomické činnosti. Poplatek by sloužil jako příjem pro stát a tím by vedl ke snížení daňového zatížení. Technickou stránku této peněžní reformy si vysvětlíme v následujících dvou částech.
    První experimenty

    Ve 30.letech dvacátého století následovnící Gesellovy teorie podnikli několik pokusů, kde mohli iniciovat projekty s penězmi nezatíženými úroky a tím se snažili překonat nezaměstnanost a demonstrovat platnost těchto ideí. Pokusy zavést volné peníze byli v Rakousku, Francii, Španělsku a Spojených státech. Jeden z nejúspěšnějších pokusů se uskutečnil v rakouském městě Wörgl.
    V letech 1932 a 1933 se malé rakouské městečko Wörgl s přibližně 3000 obyvatel pustilo do experimentu, který se stal trvalou inspirací pro všechny, kteří se zabývali problémem peněžní reformy. Starostovi města se podařilo přesvědčit obchodníky a městskou radu, že mohou hodně získat, ale nic nemohou stratit, když se pustí do experimentu způsobem jaký navrhoval Silvio Gesell ve své knize ¨Přirozený ekonomický pořádek¨.

    Lidé s tím souhlasili a proto městská rada vydala 32 000¨volných šilinků¨( tj. Šilinků nezatíženými úroky ) krytých stejnou sumou řádných rakouských šilinků uložených v bance. Za tyto peníze postavili mosty, opravili cesty, zlepšili veřejné služby, vypláceli mzdy a platili za materiál, tyto peníze akceptoval řezník, obuvník, pekař. Poplatek za používání peněz činil 1% za měsíc respektive 12% za rok. Tento poplatek musela zaplatit osoba, u které se na konci měsíce příslušná bankovka nacházela a to ve formě kolku v hodnotě 1% bankovky nalepeného na její zadní straně. Jak by tam ten kolek nebyl, bankovka by byla neplatná. Tento malý poplatek způsoboval, že každý kdo dostal zaplaceno ve volných šilinkách, snažil se utratit nejprve ty a až potom řádné peníze. Lidé dokonce platili svoje daně dopředu, jen aby nemuseli platit ten malý poplatek. Podobu jednoho roku těch 32 000 volných šilinků cirkulovalo 463 krát, díky čemu byli vytvořené výrobky a služby v hodnotě 14 816 000 šilinků. Obyčejné šilinky na rozdíl od nich cirkulovali jen 21 krát.

    V době, kdy většina evropských zemí zápasila s ustavičně se zvyšující nezaměstnaností, město Wörgl ji v průběhu jednoho roku snížilo o 25%. Poplatky vybrané městskou radou, díky které peníze rychle obíhávali z ruky do ruky, činil 12% z 32 000 volných šilinků = 3 840 šilinků a byli použité na veřejné účely.

    Když na 300 komunit v Rakousku, začalo uvažovat o přijetí tohoto modelu, Rakouská národní banka se začala bát stráty vlastního monopolu. Okamžitě zasáhla proti městské radě a zakázala jí tisknout vlastní peníze. Napříč mnohaletému zápasu, který se dostal až před Nejvyšší soud, ani Wörgl ani žádná jiná komunita v Evropě až do dnešních dnů nebyla schopná tento experiment zopakovat.

    Ve své knize ¨Kapitalismus v nejlepším¨ Dieter Suhr opisuje ¨hnutí kolkovaných peněz¨Hansa R.L.Cohrssena, který v roce 1933 spolu s ekonomem Irvingem Fisherem snažil zavést do praxe v USA Gesellovu koncepci peněz. V té době nejméně 100 komunit, včetně několika velkých měst, mělo v úmyslu zavést ¨kolkované peníze¨. Záležitost se dostala až na ministerstvo práce, ministerstvo vnitra a ministerstvo financí vo Washingtonu. Nikdo z nich sice nebyl proti, ale nikdo z nich neměk pravomoc vydat jim potřebné povolení. Nakonec Dean Acheson ( který se později stal ministrem vnitra ) ještě dříve, než přijal rozhodnutí, požádat o názor ekonomického poradce vlády harvardského profesora Russella Sprague. Cohrssen vzpomíná, že jejich setkání bylo velmi srdečné:

    Profesor Sprague mi řekl,...že v podstatě se nedá nic namýtat proti vydávání kolkovaných peněz majících za cíl vytvářet prcovní místa. Ale náš plán podle jeho názoru jde o více dál: byl to pokus restruktualisovat americký peněžní systém a on neměl pravomoc tento návrh schválit. Toto byl konec našeho hnutí kolkovaných peněz, modelového projektu, který opravdu mohl vést k peněžní reformě.

    Dne 4.března 1933 president Roosevelt nařídil dočasné uzavření bank a zakázal jakékoliv další vydávání mimořádných peněz. Cohrssen z toho vyvodil závěr: ¨Celkem můžeme říci, že technické těžkosti spojené s dosáhnutím stabiliti měny jsou zanedbatelné v porovnání se všeobecným nepochopením samotného problému. Pokud se nepodaří překonat ¨peněžní iluzi¨, bude prakticky nemožné najít politickou vůli potřebnou na dosáhnutí této stability¨.

    Podle Otaniho názoru technická stránka reformy založená na způsobech platby by výrazně zjednodušila vybírání poplatku na používání nových peněz. 90% toho, co nazýváme ¨penězi¨, není nic jiného jako čísla v počítači. Každý by měl tedy dva účty: jeden by byl běžný účet a druhý spořivy účet. S penězmi na běžném účtě, které jsou majiteli ustavičně k dispozici, by se zacházelo jako s hotovostí a mohli by strácet 0,5% měsíčně a nebo 6% ročně. Kdokoliv, by měl na svém běžném účtě víc peněz než by potřeboval na platbu všech výdajů daného měsíce, byl by malím poplatkem nucený převést tuto sumu na spořivý účet. Odtud by banka mohla bezúročně půjčovat jeho peníze těm, kteří by je potřebovali, a to na určitý čas, a proto by úspory nebyli zatěžované poplatkem. 

    Podobně majitel nových peněz by nedostával žádný úrok za své úspory, ale nové peníze by si uchovávali svoji hodnotu. Jen co bude úrok zrušený, inflace se stane minulostí. Osoba přijímající úvěr by nemusela platit úrok, ale rizikovou prémii a bankovní poplatky stejné s těmi, jaké jsou dnes součástí každé bankovní půjčky. V Německu by to dnes činilo zhruba 2,5% normálních nákladů úvěru.

    Prakticky by se toho změnilo velmi málo. Banky by fungovali jako obvykle až na to, že by měli větší zájem poskytovat půjčky, protože i oni by byli povinné platit stejné poplatky jako všichni ostatní. Aby došlo k vyrovnání množství úvěrů a úspor, banky by mohli platit anebo přijímat malé množství úroků v závislosti od toho, zda by měli a nebo neměli více nových peněz na spořivých účtech, anebo jestli by měli problémy s likviditou. V tomto případě úrok by sloužil jen jako regulační mechanismus a ne jako mechanismus redistribuce bohatství, jako je tomu dnes. Základem této reformy by bylo přestné přizpůsobení množství peněz v oběhu k sumě potřebné na realisaci všech transakcí.

    Když je vytvořený dostatek nových peněz na realisaci všech transakcí, produkce dalších už bude zbytečná. To znamená, že nové peníze by už sledovali křivku ¨přirozeného¨ fyzického růstu (křivka A, obr.1.v první části) a už ne růstu exponenciálního.

    Další technický aspekt této peněžní reformy spočívá v zamezení hromadění peněžní hotovosti. Elegantnejším řešením než lepení kolků na zadní stranu bankovky by bylo vydání nové, barevně odlišené bankovky tak, aby jednotlivé série mohli být stanovené jednou nebo dvakrát za rok bez předcházejícího upozornění. Toto by nebylo dražší pro stát, ale stejné jako výměna starých opotřebovaných bankovek novými, jak se to děje dnes.

    Jak o tom svědčí rakouské a americké zkušenosti, politická stránka je zde daleko důležitější než stránka technická. O tom budeme hovořit ke konci seriálu.

    Jak by se uvedená peněžní reforma měla zavést ve velkém, vyžadovala by si i pozemkovou reformu. Bez pozemkové reformy se nadbytečné peníze budou přesouvat do oblastí spekulací s pozemky. Bez daňové reformy ekonomická konjunktura vyvolaná zavedením bezúročných peněz by mohla mít nepříznivě závažné ekologické důsledky.

06.03.2009 18:06 | Autor: Margrid Kennedy



Komentáře

2 komentářů:
  • 05.07. 17:58, inka

    Pry je ted nejaka novinka paysec. nabizi to hellomobile. neslyseli jste o tom?

  • 25.05. 09:03, Adam

    Správně, ať se o tom doví, co nejvíc lidí :) Taky se snažím tyhle myšlenky dostat na veřejnost.


přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se